Fotočlánek- Infatuation

11. června 2011 v 15:59 | Anny Forvirret |  The Deliverance of Art
Je to už hodně dávno, co jsem vymyslela Kristiana, hlavní postavu jednoho nedopsaného příběhu. Kristian je něco jako duch temnější stránky mé povahy, ale je o něco...zvrácenější. V celém článku je úryvek z první kapitoly zmíněného příběhu, ale nejdřív si prohlédněte fotky, ať si dokážete představit kde se odehrává děj a nasát tu hororovou atmosféru. A prosím, omluvte pravopisné chyby-když píšu, nedokážu se obvykle na nic jiného soustředit.














UKÁZKA V CELÉM ČLÁNKU.


Na město se pomalu snášela tma. Obrysy stromů se pomalu ztrácely v černé obloze a zdánlivě liduprázdnými uličkami občas probliklo světlo jediné osamocené pouliční lampy. Všechno se zdálo být stejné jako každý, obyčejný večer. Nikdo v usínajícím městě zatím netušil, co všechno zdánlivě normální den přinese spolu s úderem půlnoci.
Jen postava, skrývající se ve stínu stromů a soustředěně zírající do neprostupné tmy tušila nadcházející události, vždyť právě kvůli ní měl dnes probudit obyvatele spícího světa zoufalý dívčí křik.
Mihotavý kužel světla zpola ozářil tajemnou postavu. Každý by si jí mohl kdykoli všimnout, ale to oné postavě vůbec nevadilo, ne dnes.
Kristian vystoupil ze stínů a zastavil se přímo pod lampou. Chvilku stál s roztaženýma rukama a vychutnával si ten pocit. Pocit svobody. Už se nemusí skrývat, ne, dnes potřebuje být spatřen. Pohodlně se opřel o špinavý plot a zavřel oči. Nechal se nočním vzduchem pomalu ukolébat ke spánku a na jeho tváři se objevil šťastný úsměv, snad poprvé za posledních několik let.
Několik temných, zoufalých let.
Doufal, že dnešním dnem ty hrozné a ponižující roky skončí. A byl až směšně blízko, potřeboval už jen jedinou věc. Věc, kterou dnes konečně získá jen pro sebe.
Srdce mladé, nevinné dívky. Dívky, kterou bude muset dnes zabít.
Možná, že dnes nebude zabíjet s radostí, ale s lítostí.
Kristian pomalu otevřel jasně tyrkysové oči a rozechvěle se pousmál vlastní hlouposti. Proč by mu mělo záležet na životě nějaké holky? Takových tu je. Stejně hloupých, prolhaných a nazdobených jako svatební dort. Komu by mohla jedna z nich chybět?
Pomalu se uklidnil a zadíval se do uličky za sebou. Každou chvíli by tu měla být. Znovu jím projela vlna soucitu, ale tentokrát se mu jí podařilo zahnat, protože uličkou se rozlehla ozvěna nejistých kroků. Kristian se postavil ještě těsněji ke zdi, takže jeho tělo zcela pohltila tma a prohlédl si dívku, které kroky patřili, dívku, na kterou celý večer čekal. Přejel pohledem otrhané kalhoty a kabát, až se jakoby mimoděk zastavil na dívčině obličeji.
Hloubka jejího pohledu mu vyrazila dech.

Zadíval se do jejích hlubokých černých očí rozšířených strachem. Připomínali mu hvězdné nebe. Byly...nádherné.
Na první pohled se do těch vystrašených očí zamiloval.
Pro Kristiana se zastavil čas. Topil se v černočerných očích a najednou všechno, celý jeho život, dostal smysl. Sklopil zrak a snažil se najít odvahu zaútočit. Dívka si ho ještě stále nevšimla, byl schovaný dokonale. Ještě měl čas, kdyby chtěl, mohl jí na místě zabít.
Ale Kristian to neudělal, zůstal skrytý ve tmě a znovu našel vyděšené oči. Hypnotizovali ho. Cítil se dokonale šťastný. Naplněný až po okraj něčím zvláštním, něčím co nikdy předtím necítil. Nechal jí jít, pozoroval její tlukoucí srdce, když procházela jen několik centimetrů vedle jeho úkrytu. Mohl jí zabít a ukončit zběsilý rytmus. Mohl vyrvat srdce z jejího bezvládného těla a být konečně navždy volný. Neudělal to. Nechal jí zmizet pryč, opustil její nádherné oči a její pach se mu pomalu ztratil v dálce.
Se zavřenýma očima klesl na zem. Rukama si zajel do nezdravě světlých, rozcuchaných vlasů a pokusil se v hlavě uchovat její obraz. Ale nedokázal si vybavit nic kromě hlubokých, vystrašených očí. Štěstí z něj vyprchalo a nechalo ho zbaběle schouleného ve stínu špinavé ulice. Byl sám. Nedokázal to, nedokázal jí zabít. Byla tak blízko, tak blízko, tak nádherná a vyděšená. Fascinovala ho. Cítil teplou krev kolovat v jejích žilách a nedokázal ten koloběh zastavit. Nedokázal by jí ublížit. Nikdy.

Zpod zavřených víček mu unikla slza. Stekla dolů po zkřiveném obličeji a na studené dlažbě se roztekla do všech stran. Kristian jí překvapeně zachytil prstem a prohlížel si jí. Bylo to už dlouho, kdy naposled plakal. A nikdy neplakal kvůli někomu, koho chtěl zabít. Byl vyděšený vlastní pošetilostí, nechápal pocit, který mu záhadná dívka zasela hluboko do jeho nitra.
Chtěl jí znovu vidět. Chtěl znovu zažít šťastné opojení jejích hypnotických očí. A věděl, že pokud jí najde, už jí nikdy nenechá odejít.
Byl rozhodnutý.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama