Fotočlánek- Infatuation

11. června 2011 v 15:59 | Anny Forvirret |  The Deliverance of Art
Je to už hodně dávno, co jsem vymyslela Kristiana, hlavní postavu jednoho nedopsaného příběhu. Kristian je něco jako duch temnější stránky mé povahy, ale je o něco...zvrácenější. V celém článku je úryvek z první kapitoly zmíněného příběhu, ale nejdřív si prohlédněte fotky, ať si dokážete představit kde se odehrává děj a nasát tu hororovou atmosféru. A prosím, omluvte pravopisné chyby-když píšu, nedokážu se obvykle na nic jiného soustředit.














UKÁZKA V CELÉM ČLÁNKU.
 

"Žijeme paralelní světy, jsme věčně paralenem sjetý..."

11. června 2011 v 13:41 | Anny Forvirret |  Tajemství modrookých zpěváků
Všude je zmatek, pocity ticha a prázdnoty všude kam se člověk podívá, drtivý dopad úchylné anarchie a klid groteskně tlukoucích srdcí za zdmi márnice...


In fact. None sparkly vampires.

22. května 2011 v 16:39 | Anny |  Tajemství modrookých zpěváků




Je moderní. Je zářivý. Je perfektní. Opravdu miluje svůj lak na vlasy. Holí si nohy. A má jednu malou chybu, který ho činí ještě přitažlivějším. Varování všem jeho fanynkám-tento článek vás může poznamenat.
 


Konečná

20. května 2011 v 17:58 | Anny |  Tajemství modrookých zpěváků
Případám si, jako kdybych byla v tramvaji.

Noční tramvaji bez světel.
Nikdo jí neřídí.
Nikdo v ní nesedí.
Jen já.

Úplně vzadu, na posledním počmáraným sedadle.

Připadám si trochu zvláštně, obelhaná, vystrašená, ale šťastná a naplněná něčím hořkosladce mentolovým. Touhou.

Směju se sama sobě. Je to magické. Pak se něco pohne.
Otevřou se dveře, pomalu, trochu výsměšně. Chci vystoupit, ale nemůžu se pohnout.

Pak se ozve rána. Sto ran, jako bičem. Cítím je na těle. Nevím, co se děje. Kříčím.

Nabírám rychlost. Vítr mi hraje ve vlasech, okna jsou otevřená, cítím déšť a v puse mám chuť krve. Začíná se něco dít, zem se chvěje, slyším piáno, možná taky kytary.

A bubny. Spoustu africkejch bubínků.

Líbí se mi to. Chci zrychlit, chci letět.

V očích mám oheň.
Sžírá mě. Pomalu. Pak otevřenými dveřmi vstoupí noc.

"To je konec." řekne pomalu, melodicky, hlubokým a vysokým hlasem, zárověň něžným a děsivě chladným.

"Konečná."

Dotkne se mé rozpálené ruky a já letím.

Nahoru, ke hvězdám.




Fotočlánek- Vzpomínky na Medulin

15. května 2011 v 12:11 | Anny |  The Deliverance of Art


Stýská se mi po teple.
Venku je mizerných 15 stupňů a mě chybí slunečné Chorvatsko, se svými plážemi, blankytným mořem a pomerančovou zmrzlinou...

100% Pravá krev, před použitím protřepejte

29. dubna 2011 v 14:47 | Anny |  Tajemství modrookých zpěváků
V temné místnosti, vysoko nad mraky, oblečen v černé stál mrtvolně bledý muž s krvavými rty. Tmavé vlasy mu padaly do očí a dělaly jeho tvář ještě tajemnější ve svitu bledého měsíce, jehož paprsky pronikaly malým oknem a dotvářeli děsivou scenerii. Stál bez hnutí, ani nedýchal. Když se z vedlejší místnosti ozval dívčí křik, pousmál se a ke rtům pozvedl křišťálovou sklenici rudého nápoje...rudého jako krev.

Ať se přihlásí ten, kdo si myslel že píšu horory o upírech.

A teď ti, kterým došlo, že oním mužem je Emař na párty v posledním patře paneláku, který se schovává s uloupenou lahví vína a křišťálovým servisem svých rodičů před chlastuchtivými kamarády.

Krev je úžasným prostředkem k manipulaci lidské mysli. Asociace udělá své, Krev-upír, upír-vrah, vrah-nebezpečí, nebezpečí-panika...
Stačí kapka krve a povídky dostávají nádech něčeho tajemného, mystického.
Lidé milují krev.


Čím více má film usekaných hlav, očních bulv vysících za nervy a rozšmelcovaných dětí, tím je lepší. Čím více má knížka zářících "hodných" upírů, tím je romantičtější. Spojme oba dva faktory a máme trhák.
Zářným příkladem trháku, založeného na krvi a upírech jsou knihy Darrena Shana, které jsem svého času milovala a stále k nim cítím jistou zvrhlou náklonnost.
(Mám slabost pro černovlasé anime kluky v obvazech)
Ale to samozřejmě NEZNAMENÁ, že tahle krvavá mánie je správná. Mě spíš děsí představa pětiletého kluka, přikovaného s rozšířenýma očima na obrazovku, kde muž v masce usekává hlavu motorovou pilou. A přiznejme si, kdo z nás nikdy neviděl Texaský Masakr? (Kromě mě?)

Horory neodsuzuju, právě naopak, ale filmy o krvy nejsou horory, ale sračky. Třeba Ptáci nebo Psycho, to jsou SKUTEČNÉ horory, a krvavých scén je v nich minimálně.
Když se ale vrátíme ke krvy-myslím, že spousta lidí je bere jako symbol bolesti, ne jako symbol tajemna. Existuje miliony obrázků s rukama rozřezanýma od žiletek. A, co je neskutečnější, existuje miliony dalších lidí kteří se na ně s potěšením dívají.

Muž s krátkého příběhu nahoře by určitě nebyl děsivý, kdybych napsala že jeho rty měli barvu zralých jahod a ve sklenici měl víno. A když navíc přidám pár detailů...
Schválně...

V temné místnosti, vysoko nad mraky v posledním poschodí panelového domu, v černých džínách a tmavém triku stál bledý muž se rty barvy zralých jahod. Tmavé vlasy mu padaly do očí a dělaly jeho tvář téměř tajemnou ve svitu bledého měsíce, jehož paprsky pronikali oknem a dotvářeli scenerii útulného pokoje. Stál bez hnutí, ani nedýchal. Když se z vedlejší místnosti ozval veselý dívčí křik, pousmál se a ke rtům pozvedl křišťálovou sklenici vína.

Krev je mocná zbraň, nemyslíte?



22.4, Jeho oči přece nejsou zelené...

22. dubna 2011 v 18:47 | Anny |  Denně a s radostí




Dnešní den nestojí za nic. Idiotská vzpomínka na gumové Anděly. Closer to the Edge, asi po patnácté. (No No No No!) A navíc, vadí mi lidi, co tvrdí že Jaredovi oči jsou zelené. Zelené! On má ty nejmodřejší oči na světě, i když někdy vypadají trochu zeleně, to ale nic nemění na tom že jsou prostě neskutečně hypnoticky nádherně Modrý! Ach bože, asi se půjdu zastřelit. Zabijte mě. Nemám náladu psát články, tak bych je asi psát neměla, já vím. Bože...



Kolotoč jara se nad námi stahuje...

21. dubna 2011 v 17:04 | Anny |  Tajemství modrookých zpěváků

...a všechno je tak slaďoučce milé. Jako něco růžového, vypraného v Lenoru.
Jaro je podivuhodně rozpršená a bestiálně hladově nebezpečná věc.
Dost na tom, že jsou všichni tak zvrácení.
Matně si vybavuji, jak jsem se minulé, velice únavné jarní úterý, poslední hodinu ve škole bezmyšlenkovitě houpala na své židli u okna, a zjistila jsem, že mi Profesor připomíná cukrovou vatu.
Čekám, kdy najdu své zahradní trpaslíky v latexu a s bičíkem.

Navíc, opět mě našly mé jarní noční můry.

Jako příklad použiju sen, který se mi zdál asi na třikrát v průběhu minulého týdne.

Autobus. Na zadním sedadle starší muž, před ním žena zamotaná jen do ručníku. Já stojím naproti.
Žena si stoupne, ručník padá. Místo prsou má zelené skvrny, mezi nohama jí raší tráva.
Nemůžu se hnout.
Skvrny se rozšiřují, tráva roste. Skvrny mě pohlcují.
Žena se transformuje v louku.
Tráva. Spousta trávy. Veprostřed skleněná kopule. Nějaký muž, nápadně připomínající matematikáře.
Prý jsem v ráji.

Jaro je, očividně, zákeřná věc.

Milujte se a množte se, já se zavřu s Jaredem někde vevnitř a pokusím se přežít.


21.4,Začátek nečeho Jaredofilního

21. dubna 2011 v 13:35 | Anny |  Denně a s radostí


Tenhle blog už hybernuje v éteru moc dlouho na to, aby jsem si na něj ještě časem se špatným svědomím vzpomněla. Bohužel, nedávno mi ho strýček Google vyplivl při bezmyšlenkovitém klepání na klávesnici-a tu adresu napsanou tak nehorázně čitelně a viditelně na zářící obrazovce se nedalo ignorovat. Takže se stalo to, čeho jsem se obávala.
Z hlubin vzešlo nové monstrum, Anny-blogerka.
Než jsem mohla blog znovu přivést k životu, musela jsem udělat několik základních kroků. Za prvé-články. Musela jsem smazat všechny ty nehorázné slátaniny, kterými jsem chudáka bloga zavalila. Bylo docela zajímavé sledovat, co všechno se za ten rok změnilo. Musím říct, že k lepšímu. Například ještě minulý rok jsem poslouchala slaďoučky popovou rádoby rebelku Avril Lavigne (zvracejte bokem)-dnes jsem věrná jen mé velké úchylce, Sekunďákům a jejich bombasticky krutopřísně chameleonsky modrookému frontmanovi Jaredovi. Mimochodem, ten krásný černovlasý usměvavý člověk na obrázku nahoře je právě tím zmíněným modrookým Jaredem. Ano, každý máme své slabé stránky.

Další věc, která se musela změnit, byl layout, dáli se tomu tak vůbec říkat. Původní zmateně modrý jsem, jak vidíte, změnila za až neslušně jednoduchou,černočerněbílopuntíkovanou...věc. Na záhlaví jsem použila větu z té bezkonkurenčně nejzvláštnější a nejskutečnější písničky, která pro mě na světě zatím existuje, z Modern Myth.
Koupit pravdu a prodat lež, poslední chyba kterou uděláš než zemřeš...
Tak nezapoměň dnes večer dýchat, máš poslední šanci říct sbohem.

To je ono, pustťe si to.
Je to jedna z mých skutečně oblíbených písniček, snad kromě Hurricane ta vůbec nejoblíbenější. A tohle video je prostě neskutečně...neskutečné! By the way, mám ráda tohle Jaredovo černovlasé období.
So do not forget to breathe tonight....

Dobře, dobře, kde jsme to...aha.
Takže, když jsem nastavila záhlaví, chvíli jsem hloubala nad menu. Klasicky boční jsem zavrhla, protože mi přijde nepřehledné. Alternativou zůstávali Horní volitelný box a jeho bratříček Dolní volitelný box, ze kterých jsem nakonec z pochopitelných důvodů zvolila ten první.
Taky jsem se chvíli zabývala řešením "klikacích očí" (mimochodem Jaredových) za názvy rubrik.
Doufám že oceníte nespornou originalitu. (Ach, mé Ego plesá.)

Myslím, že to je vše co jsem chtěla říct...wtf, napsat.
Možná jen...
Tell me would you kill to save a life?
Tell me would you kill to prove you're right?


Kam dál